Každý den jsem jezdila přes sousední vesnici kolem chátrající zemědělské usedlosti. Nedalo mi to, koukla se do katastru a zjistila, že majitel bydlí hned naproti a tak jsem neváhala, zazvonila u jeho dveří a zeptala se, zda neuvažoval o prodeji této nemovitosti. A on že již pár lidem nabízeli, ale nikdo neměl zájem. Ptám se: " A za jakou cenu jste nabízeli?" A on že za 800.000,-. Pousmála jsem se, poprosila o prohlídku nemovitosti a následně o kávičku. Vše jsem propočítala a s ohledem na rozlehlý pozemek, se kterým se v územním plánu počítalo do budoucna s vytvořením nových ploch k bydlení, navrhla jsem cenu 3.000.0000,- + provize. Pán se zasmál a řekl: "To nemyslíte vážně." A já na to: "Nevěříte? Tak mi dejte šanci a já Vám to dokážu." Bohužel krátce po podpisu smlouvy se pánovi přitížilo, skončil v nemocnici a tak jsme vše odložili. Za nedlouho mi volala jeho žena, aby mi oznámila smutnou zprávu. Pán zemřel. Po půlroce mi paní opět volala, dědické řízení bylo uzavřeno a ona by chtěla pokračovat dál v tom, na čem jsme se s manželem domluvili. Řekla jsem:"Ano samozřejmě velice ráda." A tak jsme to spolu rozjeli, povedlo se, prodalo se. A za kolik? No 3.145.000,- Věřím, že se na nás pán ze shora dodnes usmívá a říká si: "Ta malá potvora měla pravdu."